Vodní hladina – zrcadlo iluzí i poznání

Téma vody hraje ve vašem díle významnou roli. Proč?
Původ inspirací je hodně esenciální, éterický a velmi těžko se vědomě postihuje, proto mne to tak zajímá. Ze začátku mne voda oslovila hlavně svým členěním – horizontální hladinou a vertikálním odrazem. Takové členění znamená harmonii. Dalším podnětem byla možnost vstoupit do abstrakce skrz rozmazaný odrazu na hladině. Byla to svým způsobem abstrakce, ovšem přísně definovaná charakterem vody. To mi pomáhalo osvobozovat se přirozeně od realistických přístupů, ve kterých jsem vězel. Tušil jsem mnohem důležitější sdělení, ale bylo třeba v sobě něco překopat, překročit sama sebe. Za vodní hladinou, zrcadlem iluzí a emocionality, se skrýval obsah i ponaučení. To už jsem kráčel mílovými kroky a domaloval se postupně k analogiím. Vše jsem začal vnímat spíše jako určité vzorce. Voda už nebyla jen trojrozměrným prvkem, ale hlubinou prostoru vědomí. Už jsem nemaloval vodu, ale malbou rozkládal své nitro až k osvobozující prázdnotě.

Voda fascinovala umělce od pradávna. Máte v některém z nich svůj vzor?
Přímé vzory nemám. V krajinářských počátcích jsem vycházel a navazoval na školu Mařákových žáků – převážně Antonína Slavíčka, Františka Hudečka… Vy se ale ptáte na něco jiného. Dobří malíři různých dob mají své poselství a dokážou poradit v momentě, když něco osobního řešíte. A pokud je malba v malíři živá, tak řeší stále něco nového. Je proto dobré aspoň – zběžně znát – dějiny umění. Mezigenerační rozhovor nesmrtelných autorů se děje skrze obrazy, malířské deníky. Má to fyzický charakter, ale můžeme jít i dále. Třeba ve snu si vzpomenete na starého mistra, který něco podobného řešil. Vstanete a jdete si ho dohledat. Dokonce můžete cítit i jeho přítomnost. Stalo se mi, že jsem takhle vedl i krátký rozhovor. Ovšem malířský, neverbální. Byl jsem upozorněn na myšlenky, které by mne asi jinak nenapadly. Profesní rozvíjení citlivosti někdy otevře zvláštní dveře vnímání.

A dveře k dalším inspiracím…
Měl jsem před lety možnost malovat u Severního moře. Samozřejmě mě to lákalo, ale chodil jsem čtrnáct dní po plážích a nemohl navázat vztah s motivem. Duše středoevropana nekorespondovala s charakterem moře, přestože bylo uchvacující a magické. Pomohla až vzpomínka na malby Michala Ranného. Zkusil jsem to nejdříve jako on a objevil pravdivost na kterou se dalo navázat. Překročil jsem „prvoplánovou“ dynamiku vln a začal se soustředit na zvláštní světlo, vnitřní energii a tíhu moře. Nebylo to o tom, chtít něco vyjádřit, ale poslouchat.

Co pro vás znamená voda v symbolické rovině?
Ve fyzické rovině to je jednoznačně život. V uměleckém pojetí je voda symbolem duše, její hloubky a neuchopitelnosti. Astrolog pohlíží na vodu jako na živel zastupující v psychice člověka emoce. Prošel jsem si v životě různými zkušenostmi vnímání vody. Jak je voda neuchopitelná, tak je také bohatá na sdělení. Vodu v různých cyklech a pojetích maluji od roku 1997 a pochytil jsem od ní i nějaké životní postoje. Dalo by se říci, že můj pohled na svět se děje skrze vodu. Učí pohlížet na situace z různých úhlů. Zrcadlo na hladině je sice úžasně iluzivní a smyslové, ale často lživé. Pod hladinou jsou různé hlubiny a proudy-svět příčin a následků. Tam je důležitější být tiše, jen pozorovat a občas se ohlédnout i po samotném pozorovateli.

Zároveň má voda rituální význam…
Ano a může být stejně symbolická jako účinná. Lze se domnívat, že má svou funkci a vliv i v dalších úrovních, ve kterých se ne zrovna orientujeme. Její dokonalost, kterou si tak málo uvědomujeme, prozrazuje mnohem více jejích schopností, než jen to, co probleskuje k našim smyslům.

Věříte tomu, že je voda schopna přijímat informace, ve smyslu, jak to zachycuje na fotografiích vodních krystalů Masaru Emoto?
Celé stvoření je o informačních tocích. Staré esoterické texty tvrdí, že „každá forma energie má tendenci k zosobňování se“. Předpokládají tudíž, že hmota je živá s latentní inteligencí. Pokud jednou připustíme, že prvotní příčina byla duchovní povahy, tak se pohled na svět rozšíří a prohloubí o praktickou a logickou psychologii. Jiná moudrost říká, že svět je takový jaký jej chceme vidět. Tudíž nám vrací to, co si do něj promítáme. A to už je krůček k pochopení provázanosti ducha, hmoty a osudu. Je to obousměrné. Pokusy s vodou, které máte na mysli, můžou být důkazem této provázanosti.

Máte s vodou také vlastní zážitky mezi nebem a zemí?
Asi bych to takhle nepojmenoval. Ty analýzy vnímání, které zároveň s malbou provádím, odkrývají jen tajemství „psychické mechaniky“

Ale třeba ještě k tomu Emotovi. Když mi leží obraz deset let v ateliéru bez povšimnutí, pak jej někdo pochválí a od té doby je nepřehlédnutelný pro ostatní návštěvníky, už nelze považovat za náhodu. Pravděpodobnější je, že se myšlenka dokáže vázat na hmotu. A proč by tedy nemohla do samotné struktury hmoty zasahovat. Subjektivně lze minimálně tvrdit, že obraz se stal „ krásnějším“.

Vnímáte vodu i z ekologického hlediska?
O mém ekologickém uvažování nemůže být pochyb. Je to určitě znát na obrazech z posledních tří let. A jako domácí kutil stále vymýšlím, jak nejlevněji dostat téměř neznečištěnou odpadní vodu na zahradu.

Vaše malba se neustále proměňuje, v čem je pro Vás momentálně nová?
Po deseti letech vodní tématiky jsem dospěl k odvaze na plátno barvu nalít přímo z kelímku. Vždycky jsem byl o něco pozadu, ale pro mne se touhle banalitou teprve otevřela možnost přesvědčivě uchopit vodu jako živel. Formálně je to zas o krůček odvážnější a obsahem tak trochu „návrat na zem“. Ale téma se rozšířilo o vztah živlu a živočicha. Cyklus Biotopy je více o koloběhu a  proměnách života. O vznikání, zanikání, o věčném rození a rozplývání. Je to další aspekt stvoření, kterým se musím řádně promalovat.

Za rozhovor děkuje Michaela Plachká a časopis Žijeme naplno.