Text k 1. autorskému katalogu

Robert Janás
2004

Jan Spěváček (1973) patří mezi absoloventy ateliéru J. Načeradského na brněnnské FAVU, kterým na přelomu tohoto a minulého století prošla generace velmi nadějných malířů. Načeradský představoval v uplynulém desetiletí bezesporu nejvýraznější pedagogickou osobnost na našich výtvarných školách. Těžko by se u nás našel profesor, který by v době konceptů a teoretizování byl schopen vést a vedl své studenty k malbě kvalitní i po řemeslné stránce. Vzhledem k tomu, že je Načeradský uznávaný figuralista, věnuje se i většina jeho absoloventů figurální malbě. Také Spěváček má značné figuralistické schopnosti. Přestože figurální malba není hlavní oblastí jeho výtvarných aktivit, prezentuje se Spěváček figurální kresbou. Kresba nemá, oproti malbě, tolik výtvarných prostředků, kterými by mohla zaujmout avšak má jednu nespornou výhodu. Je schopna zachytit rukopis umělce v nejbezprostřednější podobě, je okamžitým záznamem umělcovy invence. Bezprostřednost, stručnost a senzitivita linie nesporně vyhovuje jeho naturelu s nímž vykresluje obrysy jistou rukou a přitom svěže a s lehkostí. Stejně jako jeho malby působí tyto kresby jemně a křehce . Ve svých obrazech usiluje o klidnou kontemplaci a proniknutí do duchovní dimenze. Obdobně jeho akty nesálají živočišností a smyslností, nýbrž nesou v sobě něco nenuceně cudného a uklidňujícího.

Spěváček se však profiluje především jako krajinář. Po počáteční fázi si v druhé polovině 90. let vypracoval svůj svébytný styl. Soustředí se na scenérie s dominantním prvkem vodní hladiny. Motiv vody jako ústřední téma obrazu je na přelomu milénia hodně oblíbený. Není to ale jen otázka dnešní doby, ale jev, který doprovází snad každý přelom století. Obzvlášť patné to bylo na přelomu 19. a 20. století. Obliba vodního motivu souvisí se zvýšenou spiritualitou a melancholickými náladami, které v těchto dobách výrazně zesilují. Sledování klidné vodní plochy představuje ideální činnost k podněcování meditativních myšlenek. Ne náhodou ze čtyř živlů právě voda symbolizuje melancholickou povahu. V postmoderní době v sobě tématika vodních hladin často nese určité prvky bizarnosti, jak to ve své tvorbě ukazuje v současnosti asi nejslavnější představitel tohoto směru malby, Peter Doig. Jan Spěváček je klasičtější typ malíře. Voda pro něj představuje vznešené téma, kde není místa pro ironii. Spěváček vidí přírodu v duchu romantismu jako Chrám Boží, Chrám Nekonečna. V jeho obrazech je cítit tradice české krajinomalby konce 19. a začátku 20. století, především Antonína Hudečka a jeho krajin duše. Spěváček ovšem není žádný epigon secesního krajinářství, ale zcela současný malíř. Tvar, linie, objemy a způsob malby se od Hudečka a jeho vrstevníků zřetelně liší. Spěváčkovy krajiny smazávají hranici mezi abstrakcí a realistickým vnímáním skutečnosti. Na krajinách konce 19. století se vedle kompozice inspiroval v jejich nejsilnější složce, a to v práci s barvou a světlem. Nanáší na plátno neskutečně jemné barevné odstíny tlumených melancholických barev. Jeho krajiny jsou prosycené působivou atmosférou a v jejich barevně světelném řešení je cosi magicky uklidňujícícho. Působivý vizuální dojem ale u autora není tím, co by chtěl ve svých pracích primárně zachytit. Za rozhodující považuje duchovní spirituální rozměr obrazu.

Kolem roku 2000 tak jeho magické krajiny přestávají být ústřední oblastí jeho tvorby. Jeho obrazy vodních hladin se formálně zjednodušují. Opouští jemnou a bohatou škálu valérů a veškerý výraz klade do jednotlivých barevných tónů. Zjednodušuje i tvar a modelaci. Vodní scenérie načrtává na plátno jen v základních tazích. Asketicky omezuje senzuální působení malby a snaží se propracovat k sevřenějšímu výrazu. Voda je pro něj symbolem univerza a prazákladu, z něhož všechno vzniká. Koncentrovaným výtvarným přednesem Spěváček důrazně ukazuje, že nemaluje vodní hladiny proto, aby zachytil prchavé světelné reflexy a jemné barevné odstíny, ale aby vyjádřil osobní existenciální duchovní prožitek, kterým se snaží proniknout k hlubší podstatě věcí a pochopit principy vyššího univerzálního řádu.

Tato Spěváčkova tendence ještě výrazněji vystupuje v dalším rozsáhlém tematickém okruhu, jemuž se začal věnovat kolem roku 2000.Toto téma představují slunečnice. Podobně jako v případě vodních hladin ale ani ony nejsou to nejpodstatnější. Autorovi slouží pouze jako prostředek, jak se propracovat ke zkoncentrovanějšímu tvaru a soustředěnějšímu působení objektu. Ideálně osově i středově souměrná slunečnice k tomu poskytuje všechny předpoklady. Spěváček se nesnaží zachytit realistickou podobu květin. Jen sporadicky maluje skutečné slunečnice. Většinou abstrahuje tvar na nejzazší možnou míru. Květ slunečnice se stává přesnou geometrickou konstrukcí omezenou na základní linie, kdy dominantní roli hraje kruh. Aby ještě zřetelněji omezil senzuální působení zobrazeného, potlačuje barevnou složku. Na několika malbách sice pracuje s kadmiem, zelení a světlou modří, ale nejčastěji pokrývá plátna pouze bělobou s plasticky zvýrazněnými liniemi. Do obrazů mnohdy zabudovává kovové artefakty, které svým chladem ještě důrazněji oslabují senzualitu.

Tímto cyklem, nazvaným „Jiné hlavy“, se propracoval na nejzazší možnou míru ve svém hledání koncentrovaného výrazu a neemotivního meditativního působení obrazu, do nichž promítá principy východních filozofií (japonské zenové zahrady, budhismus, též symboly, odkazujicí k esoterice…). Spěváček je jistě hluboce filozoficky založený, ale zároveň je příliš talentovaný malíř nato, aby zakotvil v tomto záměrném minimalismu. Spíše si vyzkoušel, čeho může dosáhnout akcentováním myšlenkové složky umění. V širším místním a časovém kontextu je zajímavá přinejmenším ze dvou důvodů. Jednak povýšením myšlenky nad formu. Jev, který je z historického hlediska pro středoevropskou malbu příznačný. Při určité míře zobecnění se dá sledovat, že středoevropští a němečtí malíři se vždy o něco víc zabývali sledováním obsahu než například francouzští umělci, kteří stavěli na první místo řešení výtvarných problémů jako takových. U Spěváčka se tato charakteristika zhmotnila v podobě zájmu o východní filozofie. Trendu, který se v našem prostředí se železnou pravidelností prosazuje vždy na přelomu století. Asketický přístup k malbě, oproštění od barevnosti u tak výrazného koloristy evokuje jiný zajímavý problém umění 2. poloviny 20. století, který souvisí se zpochybněním tradičních kategorií výtvarné tvorby, k němuž došlo v poválečné době. Je jím hledání „nulového bodu“. Do určité míry jde o popření dosavadního vývoje malby a hledání nových cest od „čistého stolu“. Věc, kterou v nejryzejší podobě provedla v 60. letech německá skupina Zero. Do jisté míry by se podobné postupy daly sledovat i u nás v nové citlivosti. Tématem slunečnic Spěváček svůj „nulový bod“ našel. „Nulový bod“ je především výzvou a podnětem k další tvorbě. Bude jistě zajímavé sledovat, kam se po jeho dosažení bude Spěváček vyvíjet.