Necákej

Kateřina Tučková
Galerie Vltavín, Praha, 11. 9. – 7. 10. 2007

Jan Spěváček je autorem, který v době vzmachu konceptuálního umění v 90. letech absolvoval ateliér figurální malby vedený Jiřím Načeradským, pedagogem, který oproti jakékoli soudobé tendenci a módní vlně, neochvějně dbal na základní malířské hodnoty. Řemeslo, kresbu, technologie.

Tvrdou školu kresby a malby absolvoval Spěváček s povděkem – položila základ jeho intenzivní, každodenní práci.
Už od počátku inklinoval ke krajinomalbě. Fascinace vodou je viditelná v průřezu celým jeho dílem. Nevyjasněná přitažlivost, kterou autor k tomuto živlu cítí, se vyjevila především v krajinných motivech s vodní hladinou, které posléze zúžil jen na výseky hladin a odrazů v nich. Škálu vjemů tak minimalizoval do pouhých dvou plánů, vodní plochy a zrcadlení. Narativně chudý výjev tak dosahuje kvalit dokonalé abstrakce, v níž ale zasvěcený divák dokáže najít intenzivní emoční podtext. Jan Spěváček jej v jednom z děl, které uzavírá dlouhá léta budovanou sérii, nazval Brána Brahmova (1999). Názvem díla tak autor sděluje, co je podstatné v procesu zpracování obrazu: tenká linie mezi různými valéry téže barvy, které oddělují reálnou vodní plochu od nereálného chvění zrcadleného objektu. Sděluje, že to podstatné se neodehrává v krajině, která představuje víceméně stejný obraz pro každého, ale odehrává se mimo realitu: v prostoru mezi plátnem a dotykem malířova štětce. V prostoru, kde krajina rezonuje, v autorově senzitivní mysli. To je ono podstatné, co Spěváčka odlišuje od jiných, dnes nečetných malířů krajin. Sebereflexe a intimní reflexe reality, která vychází z hloubi autorova tvůrčího ducha, a směřuje k vyvrcholení definitivního pocitu klidu, vyrovnanosti, absolutního smíření, meditace. Krajina mimo krajinu.

Od vnitřního k vnějšímu
Řetězec abstrahovaných krajinomaleb, které Jan Spěváček vytvářel po celá 90. léta, až do roku 2003, byl paralelně sledován výseky reality s experimentálním prvkem. Do prostoru krajiny-pole, vsazoval autor řadu slunečnic, s jejichž obrazem pak dále pracoval. Zrcadlovitě kopírované, do negativu převedené hlavice květů nažehloval do druhé třetiny obrazové kompozice, třetí doplňoval plnou plochou čisté barvy. V jediném obraze tak postihl vývoj umění celého 20. století: od realismu přes abstrakci k minimal artu, s doplňováním kovových předmětů, které do těchto děl následně vlepoval, se přiblížil koláži arte povera. Experiment a touha vyzkoušet si jiné polohy, vedly Spěváčka z vnitřní, duchovní krajiny, ven.

V roce 2003 přišel zlomový moment, kdy se v jednom díle protnula tradiční vodní hladina s figurální stafáží. Byla jí kachna.

Cyklus pláten, která zpočátku opatrně (kachnám byla věnována jen malá část obrazové plochy) přijímala životný prvek, se začal trychtýřovitě rozvíjet vstříc samostatné existenci a příběhům těchto vodních živočichů. Voda, jak ji předtím autor cítil, voda transcendentální, se změnila na vodu fyzickou. Na prostředí s reálnými rysy a s možnostmi poskytovat zázemí. Rozvlnila se pohybem, stala se okolím pro děj a příběh.

A kupodivu bylo co říci. Kachny získávaly postupem vývoje rysy, osvojovaly si gesta, mimiku. Staly se nositelkami historek. O to více, když pod vlivem studie o robotech- umělých existencích (švábech), které jsou schopny ovládnout stejný živočišný druh, přibyly do kachních skupin kachny umělé.

V dílech se začaly objevovat každému z nás notoricky známé žluté kachničky do dětské koupele. Jejich přítomnost obraz rozechvěla jinou silnou emocí: nostalgickou vzpomínkou, kterou do díla vkládá s větší či menší invencí sám divák.

Se sílou loutky Spěváček zpočátku nekalkuloval. Byla logickým krokem od obydlených vodních hladin k dalšímu příběhu. Dravost této všemi zbožňované plastové hračky se však prosadila natolik, že ovládla prostor obrazu a postupem času vystrnadila skutečný biologický druh.

V prvních dílech byla žlutá kachnička s roztomilými dětskými rysy osamocená v hejnu šedavých a hnědých kachen, později se poměry obrátily. Vyvíjel se i kachniččin charakter. Do kontrastu se dostala její personifikovaná podoba s faktem početnosti, se kterou je v průmyslovém provozu vyráběna. Tato nechtěná vlastnost se promítla do stádovosti, se kterou hejno zářivě žlutých hraček jedná. Houfnost, stádovost, popření individuality, zjednodušilo její charakter do pouhé loutky, která jedna za druhou vykonává stejný úkon jako předešlá kachna. Jde v nekonečných řadách s infantilním, nadšeným úsměvem. Točí se ve víru vodního kola. Napodobují záchranný kruh s radostným nevědomím drobného kachního mozečku, aniž by reflektovaly nápis Titanic. Obraz plní průvod kachniček s některými bezmocně obrácenými hlavou dolů. Nepřipomíná to něco?

Symbol dětského štěstí dob minulých se v nevinných obrazech plastových kachen nemůže nespojit s dětinskostí mas, které se bezhlavě točily ve víru událostí s jakoby prázdným mozkem neschopným interpretovat společenské události… Je to náhoda. Autor sám tyto interpretace nenabízí, přestože i další vývoj jeho díla nabízí paralely ke společenskému životu dneška. Pro něj je podstatný sebereflexivní vývoj jeho obrazů. Od ryze introvertních, vnitřních dialogů s krajinou, po extrovertní nabídku jiné, fantaskní reality života.

Vývoj tvorby Jana Spěváčka sám ukáže, kam hejno kachen dospěje. Důležitý je fakt, že tento proces neustává, nýbrž se v početných cyklech a variantách vyvíjí dopředu.