Hladiny

Hladiny

Jana Vránová
Vaňkovka – Slévárna, 10.-30.9.2007

Jan Spěváček vystavuje výběr z cyklu, který je pro jeho dosavadní tvorbu charakteristický jak svým námětem, tak způsobem malířské interpretace skutečnosti. Malíř nachází inspiraci často v přírodě, tato tendence je zřejmá již od studií. V mnoha různých variantách pak pracuje s některými náměty, které jej oslovují svou mnohovýznamovostí, k nimž se vrací i po delším časovém odstupu. Vybírá si určité krajinné sekvence, ať to jsou kmeny stromů, balvany, vodní hladina a vytváří pak série námětově příbuzných prací.

Vodní hladiny s reflexemi vegetace, stínů a odlesků světla, stopami zčeření, které jsou leitmotivem dnešní výstavy, se v tvorbě Jana Spěváčka objevují od konce devadesátých let.

Malíř k tomuto námětu inklinuje z více důvodů – výchozí malba působí často jako abstraktní projev, i když východiskem je reálný podnět, přičemž právě abstrakci Jan Spěváček nepreferuje. Téma horizontálních ploch vodních hladin v sobě skrývá další možnosti interpretace, nejen ve smyslu sledování koloristických kvalit a tvarových formací, ale i svou symbolikou a spiritualitou, Prolínáním světla nad a pod hladinou. Autor je zaujat proměnlivostí povrchu vodní plochy, je fascinován možnými významovými souvislostmi její hloubky s hlubinami lidského podvědomí.

Jan Spěváček pracuje s pastózními nánosy barev, kterými redukuje konkrétní koloristické i tvarové konstelace do stylizovaných kompozic, v nichž je důležitý rytmus horizontál a vertikál, světel a stínů, vycházející z reálných vjemů a situací. Mnohdy se omezuje na náznak, stopy světel a barevných odlesků na přírodních strukturách, razantními tahy štětce zachycuje prchavé okamžiky, barevné imprese. Využívá přitom kontrastu jemných lazurních barevných vrstev a robustních past olejomalby. Bohatost přírodního koloritu redukuje na souzvuky jednoduchých barevných akordů, stejně tak tvarovou různorodost vymezuje razantně malovanými pastózními plochami, do nichž zasahuje vrypy, kresebnými náznaky. Jan Spěváček se tak vzdaluje od smysly vnímané skutečnosti malířským přepisem, subjektivní výtvarnou interpretací viděného. Nezříká se přitom přímé vazby na vlastní smyslový prožitek, který zůstává prioritním vizuálním impulsem vzniku malby, ale není určujícím pro její výsledné vyznění.

Zkušenosti získané znalostí české krajinomalby a osobností našeho moderního malířství XX. Století využívá kreativním způsobem, lze tak tušit např. obdiv k autorům Mařákovy školy, nebo některých českých impresionistů, tato inklinace je však jen jaksi v pozadí, jako výraz možné vazby na malbu, která je Janu Spěváčkovi blízká. Jeho kontemplativní malířský projev směřuje k harmonickému vyrovnání, k meditativním momentům, obsahujícím i prvky východní filozofie.

Součástí výstavní kolekce jsou i ukázky dalších cyklů, na nichž malíř v současné době pracuje. Novým prvkem jsou zde provokativní spojení přírodního a umělého světa, iluze jejich fiktivního propojení.

Komentáře nejsou povoleny.